Naše dítě

Už když se narodí začíná velký sběh lidu, tedy lidu rodinného. A příbuzného pochopitelně. Rázem je plný dům osob, které ani neznáme. To ovšem zapříčinila ta pozvánka na křtiny. Příbuzní přibrali další příbuzné a člověk, aby kvůli tomu objednal celou sokolovnu.  

Všichni na miminko šišlají, většinou děsné pitomosti a ono spinká. Když ne, a vidí ten sběh šišlavců, myslí si svoje. A šišlá potom taky. 

novorozeně

První cesta do školky je už jiná legrace. To už nejsou po ruce příbuzní, dítě se těší a teprve až tam zjistí, že nemá po ruce maminku a začne ryčet. Některé méně, některé více, některé vůbec. To pak projde životem snadno, neb mu bude všechno úplně jedno.  

Ty zásadní starosti pak přijdou ve škole. Děti se nám nějak nechtějí učit. Nebaví je to a vysvědčení je jedna hrůza. Rodiče vyhlížejí smrtku, neb je trefí šlak, proboha, po kom to dítě je. Ano, oba rodiče měli samé jedničky a byli premianty třídy, ale jen do té doby, než potomek někde vyhmátne jejich vysvědčení. To už se pak mluví jinak, ale stejně, děti, učit byste se měly.  

A proooooč?, ptávají se většinou potomci a vy musíte vysvětlovat, že přece aby se měly dobře a aby měly spousty peněz. Jenže to jde tak do páté třídy, pak už vám to nespolknou. Jirkův táta má diplom, maká na tři směny ve špitále, plus soboty a neděle a má sedmdesát klacků. Za to by táta od Vaška prej nevstával ani do práce. Ten vyšel zvláštní školu a dělá s bagrem. Jen fušky mu vynesou tolik co panu doktorovi tři měsíce přesčasů.  

větší dítě

No, děti jsou děti, to se nedá nic dělat a někdy s nimi polemizovat není zrovínka jednoduché. Je tedy třeba volit takové trochu rozumné kompromisy a opatrně vysvětlovat, že nejde jen o peníze a když se vás zeptají proč tedy chodíte do práce, máte milion chutí je něčím majznout.  

V takových okamžicích rádi vzpomínáme na doby, kdy ještě chodily do školky a doma byl relativní klid. Jenže ty doby jsou nenávratně pryč. 

Naše dítě
Scroll to top