I já jsem byl kdysi jeden z těch, kteří by nikdy do divadla na nějakou hru nevkročili. Snad jen na základní škole, když jsme měli divadlo povinně, ale to jsem byl ještě malý. Pak jsem tento druh kultury úplně zavrhl. Až jednou mě přítelkyně přesvědčila, že musíme zajít na modernizovaného Romea a Julii ve stylu operety.
Opereta je svým způsobem muzikál. Hra, která má svůj hudební a choreografický doprovod. Před pódiem je velký prostor, kde je umístěn symfonický orchestr s dirigentem.
Prvním mým předsudkem bylo, že je vyžadován striktní dress code a že tam nepotkám nikoho jinak, než v obleku a s motýlkem. Nakonec jsem tam byl jediný. Již nejsme v dávných dobách, kdy král a všichni, kdož do divadla zavítali, museli mít k tomu patřičný oblek. Tohle je 21. století a nese se ve znamení uvolněnosti, a to se odráží ve všech kulturních odvětvích. Jistě, že obyčejné triko s nápisem se moc nehodí ale bohatě stačí tmavé boty, kalhoty a klasický svetr. Není v tom žádná věda, ba ani žádná upjatost.
Myslel jsem si, že nevydržím celé tři hodiny sedět a poslouchat, jak někdo zpívá. To byl také omyl! Hned první scéna začíná tak úžasně, že v okamžiku zapomenete na okolní svět a pouze se necháte unášet dějem. Zpěv a hudba ho nekazí ale naopak přidává jakýsi spád a obrovskou dávku emocí. A to takovou, že jakmile začne přestávka, už se nebudete moci dočkat dalšího dějství.
Také jsem nevkládal moc nadějí do kulis. Měl jsem za to, že se za celou hru změní jen pramálo. Ovšem ta mistrnost, s jakou nás přenášeli jednou do hradu, podruhé ke kapli nebo ke kryptě, kde nakonec celá tragédie vyvrcholila, mě nenechala dále na pochybách, že tady jsem nebyl naposled.
Celá hra vám uteče tak rychle, že budete odcházet plni úžasných dojmů, a ještě další týden si budete přehrávat na Youtube úryvky z daného představení. A proto nejdříve běžte do divadla a až poté vám uvěřím, když budete tvrdit, že nejste kulturní typ. A zaručuji vám, že jste.
Nesnášíte muzikály? Nevěřím!